Martina

Uvědomila jsem si, že si potřebuji vyřešit problémy, které sahají daleko do minulosti. Mé největší zranění pochází z doby, když jsem měla asi pět měsíců. Dostala jsem tehdy zápal plic a máma mě musela dát do nemocnice. Tam si mě nechali celý měsíc s tím, že mě rodiče vůbec nesměli navštěvovat.

Má cesta k víře byla velice spletitá a dlouhá. Vyrůstala jsem v nevěřící rodině, obklopena nevěřícími lidmi. Máma vždy říkala, ať si každý věří, čemu chce. V ničem nám rodiče nebránili, ale také nás v žádné cestě k víře nepodporovali. Sama jsem roky bojovala s představou, že musí přeci být ještě něco víc, něco, co mě dokáže opravdu naplnit. A tak jsem celou pubertu hledala – lákala mě cizí náboženství, cokoli, co v sobě obsahuje alespoň trochu spirituality. Dokonce i okultismus, ale tomu jsem se naštěstí na poslední chvíli vyhnula. Dnes mám pocit, že už tehdy mě Ocko vedl. V dospělosti jsem to pak prostě vzdala. Nějak jsem otázku víry v sobě pohřbila. A chvíli se zdálo, že bude skutečně klid a já si budu řešit jen své pozemské věci. Po několika letech se ale otázka začala opět objevovat a s ní také pochybnosti. Je to opravdu všechno? A potom přišel okamžik, kdy jsem si uvědomila, že už to dál nesnesu. Byla jsem k sobě velice tvrdá. A zlá. K ostatním jsem se chovala s láskou, ale k sobě samé jsem to moc neuměla. A stále jsem bloudila v kruzích. Potom jsem se jednou rozhodla, že to stačilo. Číše přetekla. Požádala jsem svou sestřenku (a později průvodkyni duchovním životem), aby mi pomohla vybrat Bibli. A pak to náhle šlo ráz na ráz. Kurs Alfa, který mě naprosto nadchnul, dva roky příprav na křest a biřmování. A část ohromného břemene byla náhle pryč. Velice se mi ulevilo a já jsem začala o něco víc naslouchat. A učit se. Pokřtěna jsem byla teprve o minulých Velikonocích, ale za ten rok se v mém životě udály obrovské skoky kupředu.

A uvědomila jsem, si, že si potřebuji vyřešit problémy, které sahají daleko do minulosti. Mé největší zranění pochází z doby, když jsem měla asi pět měsíců. Dostala jsem tehdy zápal plic a máma mě musela dát do nemocnice. Tam si mě nechali celý měsíc s tím, že mě rodiče vůbec nesměli navštěvovat. Prožila jsem tedy celou šestinu života s tím, že jsem zůstala bez kohokoli blízkého. Po měsíci, kdy byla rodičům dovolena první návštěva, se máma zhrozila, podepsala revers a vzali si mě opět domů. Protože jsem prý už nebyla živé a zvědavé dítě, které pevně sedí, ale spíš bezvládná hadrová panenka, která jen tak leží a nereaguje na podněty. Měla jsem zcela atrofované svaly, chodit jsem se naučila až ve dvou letech. Později mi pak začaly záchvaty, které se spustily vždy, když jsem v místnosti zůstala sama. Plakala jsem, až jsem přestávala dýchat, rodiče mě museli několikrát odvézt do nemocnice, jednou mě dokonce po takovém záchvatu oživovali.

V dospělosti se pak tato celá věc projevila tak, že jsem měla úzkosti – strach z jakékoli nové situace, měla jsem žaludeční potíže; kdykoli jsem měla řešit něco pro mě důležitého, dostavil se nutkavý pocit na zvracení. Musela jsem v jídle dodržovat přesný režim, jinak mi začalo být velmi zle. A pokud jsem byla ve stresu, nemohla jsem jíst vůbec. Také jsem si zapsala do srdce, že se musím ke všem chovat dobře, být se všemi kamarádka a za žádnou cenu si nikoho proti sobě nepoštvat. Protože pokud bych to udělala, zůstanu opět úplně sama a bez pomoci. Tak jsem se tedy ke všem chovala velice mile, lidé z okolí mě měli rádi, protože jsem vždycky splnila vše, oč mě požádali; někdy dokonce i víc. Ale už netušili, že tohle chování šlo na můj úkor. Takže jsem byla často potom doma naprosto vyčerpaná a nevrlá. 

Naštěstí mám úžasného a neuvěřitelně milujícího manžela, kterému na mě skutečně záleží a vždy mi byl obrovskou oporou. A přestože je nevěřící, tak cítím, že je to natolik dobrý a láskyplný člověk, že žije v obrovské Boží milosti, i když si to třeba neuvědomuje. On mě podporoval na mé cestě k víře, přestože jemu byla cizí. Máme také nádherného synka, který je teď naším novým světem a skrze něj s manželem prožíváme zcela novou dimenzi lásky. Doma jsem tedy mohla být opravdu sama sebou a velice mě trápilo, že důsledky mých úzkostí a strachů odnášejí lidé, které na světě nejvíce miluji. Také proto jsem se neměla zrovna dvakrát ráda.

A pak přišel tento kurs. Nějak jsem cítila, že mi přinese změnu, ale vůbec jsem netušila, jak ohromná bude. Teprve teď jsem ale zakusila, jak neuvěřitelná je Jeho láska. Úplně mě to smetlo. 

Začalo to tehdy, když jsme si měli představit naši zahradu. Středem té mojí byla ohromná vysoká skála, která se kaskádovitě svažovala do zelených šťavnatých luk. Nejprve jsem stála zcela nahoře a prohlížela si celé skalisko, jež bylo z poloviny zarostlé divokým lesem, vedle kterého se tříštil vodopád prýštící někde pod vrcholkem. Na druhé straně byla strmá hnědožlutá skalní stěna. Kolem skály poletovali modří motýli a lehce se třepotali v teplém vánku. Poté jsem se najednou přenesla dolů pod monument. Tráva pod mýma nohama byla sytě zelená a svěží. A vtom se vedle mě objevil Ježíš. Měl bílou tuniku a uklidňující úsměv. Vzal mě za ruku a jen tak jsme se procházeli a rozhlíželi kolem. Cítila jsem se velice příjemně a v bezpečí. Požádala jsem jej, aby mě zavedl za Otcem, tak jsme šli jedním směrem. Náhle se před námi objevilo blankytné jezero a na jeho břehu byl malý roubený domek. Vešli jsme dovnitř, byl plný slunečního světla, ale nikdo v něm nebyl. Náhle se mi celý obraz jakoby oddálil a já jsem viděla, jak se celá má zahrada smrštila do malé kuličky, kterou jemně objaly velké dlaně a přitulily si kupičku k srdci. Vtom jsem pocítila tak ohromný nápor lásky, až mě to rozplakalo. „Tak velmi mě miluješ?“ pořád dokola jsem v úžasu opakovala a nemohla se nabažit tohoto neuvěřitelného pocitu. Byl v tom tak ohromný cit, že naplnil celou mou bytost a přetékal až někam za jeho hranice. Tak moc mě miluješ….

A poté přišla z mého pohledu nejtěžší chvíle celého kurzu. To když jsme se v modlitbě dostali k okamžiku, kdy jsem byla jako miminko v nemocnici. S naprostým překvapením jsem zjistila, že jsem celou tu dobu za všechno obviňovala Boha! Já, která jsem většinu času byla nevěřící člověk! Aspoň jsem si tedy myslela, že nevěřím. A když jsem konečně odpustila, tak přišla nepopsatelná vlna úlevy. A celý můj svět se začal skutečně měnit.

Dalším nádherným okamžikem pro mě bylo, když jsme se měli Otce zeptat, jak nás vidí. Tehdy se mi objevila před vnitřním zrakem zahrádka. Tráva byla čerstvě posekaná a voněla. A na ní běhalo asi čtyřleté děvčátko. Mělo tmavé vlásky, dva malé culíčky a baculaté tvářičky. A celou dobu se nahlas smálo, pobíhalo kolem a radostně poskakovalo. Ten smích jsem slyšela naprosto zřetelně. Potom udělalo ještě jedno skotačivé kolečko po trávě a běželo k postavě, která byla oděna celá v bílém a zářila. Přiběhlo k ní, posadilo se jí na klín a přitulilo se k ní. Byl to Ocko. Byl celkem mladý, neviděla jsem přesně jeho tvář, ale celý zářil. Přitulil si k sobě děvčátko, něžně jej objal silnými pažemi a kolébal jej. Vyzařovala z toho obrazu taková jemnost a láska, až jsem se až zalykala. Tak mě vidí můj Tatínek. Můj Bůh.

Druhý den ráno po modlitbě odpuštění jsem se normálně nasnídala (což u mě není vůbec běžná věc – pokud jsem v cizím prostředí), snědla jsem celou snídani a nebylo mi zle. Žádná úzkost, žádná žaludeční neuróza. Zjistila jsem, že mi ujede tramvaj, a přestože na nás Robert apeloval s tím, že nemá rád, když někdo chodí pozdě (a Robert je pro mě skutečná autorita, takže splnit jeho přání by pro mě v normálním případě byla naprostá priorita), tak jsem necítila žádný stres. Šla jsem (ŠLA! Neběžela!) na tramvaj, která mi opravdu ujela, avšak stále žádný stres. Protože teď už vím, že na ničem nezáleží víc, než na tom, že mě Ocko miluje. On je jediná autorita, na které opravdu záleží. A já jsem jeho milovaná holčička. Když jsem si tuhle omračující skutečnost uvědomila, tak s ní přišla neskutečná svoboda.

Následující noc jsem strávila v modlitbě s tím, že jsem ještě překonávala vnitřní strach a děsy, které se mi nějak tak vynořily. Asi po hodině a půl intenzivního modlení mi Otec ukázal, co mám v srdci. 

Viděla jsem klíčovou dírku uprostřed svého hrudníku a nejdřív jsem si myslela, že je jen jakoby nakreslená. Ale když jsem se přiblížila, zjistila jsem, že je to průchod, ze kterého září zlaté světlo. Čím víc jsem se přibližovala, tím byl větší, až z něj byl nakonec obrovský portál. A když jsem se dostala dovnitř, viděla jsem svou zahradu, v níž byl Otec. Vběhla jsem mu do náruče, byla jsem zase malé děvčátko a on mě vzal na klín, objímal mě a houpal. Byl to pocit úplného pokoje a uzdravující lásky. A všechen strach a pochybnosti byly náhle pryč. Odevzdala jsem je spolu se vším, co pro mě bylo jako obrovské balvany, které tížily mé srdce. A pak jsem měla vidinu, že je na mém srdci zip, který se najednou začal zapínat. A ono bylo opět celé a neporušené.

Dnes už je více než týden po semináři, a stále se cítím jako v úplně jiném světě. Věci, které mě ještě před několika dny stresovaly, jsou najednou naprosto bezvýznamné. Mohu jíst, co chci a kdy chci, a vůbec mi není zle. Cítím se jako znovuzrozená. Pán nás v manželství požehnal krásným synáčkem. Doteď jsem měla pocit, že další děti opravdu nezvládnu. Nyní však cítím, jak se tohle napětí uvolňuje, a jsem si jistá, že za nějaký čas budu skutečně otevřená dalším krásným dětem.

S láskou Martina