Markéta

Chtěla bych se podělit o jedno malé svědectví. Po absolvování semináře Otcovo srdce jsem si všimla, že když se octnu ve skupině lidí (např. s kamarády nebo kolegy z práce v hospodě) a třeba se stane, že se ostatní baví spíš po dvojicích nebo mezi sebou, a se mnou moc ne, tak i přesto se cítím být stále součástí dané skupiny a nepřipadám si osamělá. Dříve se mi stávalo, že jsem byla přesvědčená, že abych byla považována za součást nějakého setkání, tak se musím aktivně zapojit, nějak na sebe upozornit, být výrazná. Jinak jsem měla pocity méněcennosti, odcizení, osamělosti.

Nyní i takováto situace pro mě nezačíná být automaticky nepříjemná a vlastně mám dojem, že k těmto situacím ani tolik nedochází. Stačí se účastnit, poslouchat, usmívat se, poptat se sousedů na nějaké drobnosti. A když se přece jen dojdu k názoru, že už jsem unavená, je pozdě atd., tak se prostě omluvit, rozloučit a odejít.

Může se stát, že ke změně došlo v souvislosti s něčím jiným, nebo že se to časem zase vrátí do předchozího stavu, to nevím. Ale zatím to „funguje“ a mě to pomáhá cítit se svobodněji s ostatními lidmi. Díky, Otče.

Doplnené po roku, 12. 11. 2018:

Hned jak jsem se vrátila z mého prvního semináře Otcovo srdce, který byl právě někdy před rokem, tak jsem si na zrcadlo v koupelně opravdu napsala „Jsi nádherná. Otec.“ A musím říct, že vlastně během toho roku mi to stále přicházelo na mysl a vlastně mám dojem, jako by se tato myšlenka stala mou součástí. Možná jsem se naučila považovat různé dobré vlastnosti za projev tohoto faktu napsaného na zrcadle. Nevěřím tomu úplně vždy, jsem v nějakém procesu, ale i tak mi to nejspíš usnadňuje život.

Markéta