Katka

Než jsem jela na Otcovo srdce, měla jsem dost hlubokou sebenenávist a občas na mě přišly stavy tak hlubokého nesebepřijetí, že to bylo neunesitelné. Všechno jsem si dávala za vinu. Dokonce jsem nevěřila, že by Bůh mohl chtít, abych se cítila srovnatelná s druhýma lidma. Byla jsem opravdu na dně. Když jsem jela na Otcovo srdce, měla jsem tři přání: pokoru/pravdu, lásku (k druhým) a tvrdost proti zlu. To všechno jsem dostala a ještě mnohem víc. 

Nejsem ajťák, takže se omlouvám všem, kdo tomu rozumí – ale Otcovo srdce bych přirovnala k tomu, že mi tam vymažou starý, špatný software a nainstalují dobrý. Takže odjíždí úplně jiný člověk, než přijel. Samozřejmě je potřeba aktualizace antiviru – tím je svaté přijímání. No a jednou za čas je taky třeba restartovat – jít na modlitby chval.

Tak teď možná k tomu, jak jsem to měla se starým softwarem a jak to mám teď:

Předtím mi vadilo být ve svém těle, nesnášela jsem ho – Teď mi nevadí být ve svém těle a nijak příliš se nesleduju.

Nosila jsem dost tmavé oblečení, hodně černé, a i když mi to manžel říkal, nikdy jsem si to moc neuvědomovala. – Teď mi tmavé oblečení vadí a postupně bych ráda obměnila šatník na veselejší barvy.

Měla jsem nutkavé jedení, zajídala jsem emoce a nebyla jsem schopna v poledne říct, co a kdy jsem snědla, a vyčítala jsem si to. – Teď nemám potřebu zajídat emoce, vím, co jsem snědla, a nevyčítám si to, dřív mi jídlo často nechutnalo, teď mi chutná.

Potřebovala jsem víno, aspoň deci, dvě denně. – Teď na něj vůbec nemám chuť.

A vlastně si uvědomuju, že klouby mě taky ještě od té doby nebolely (někdy jsem mívala bodavou bolest při každém kroku).

Pila jsem litry zeleného čaje denně. – Teď mi ani nějak nechutná, udělám si ho výjimečně, zato mi chutná káva, kterou jsem si dlouho odpírala.

Když mě někdo pochválil, nedokázala jsem to přijmout a myslela jsem si, že mi to říká jen tak, abych nebyla smutná. – Když mi teď někdo něco pochválí, tak se z toho umím radovat.

Nebylo mi úplně dobře s mýma dětma, měly moc požadavků a pro mě to bylo nezvládnutelné a často neunesitelné. – Teď je mi s nima dobře, těším se na ně, často se objímáme.

Bála jsem se lidí, nedůvěřovala jsem jim. – Teď často i několikrát denně cítím skrze lidi (třeba i v obchodě) Krista, Jeho úsměv, Jeho slova.

Veškerou kritiku jsem si brala osobně a jakmile mi někdo něco vytkl, hroutil se mi svět. – Teď kritiku dokážu přijmout.

Myslela jsem si, že když si někoho pustím k tělu, bude mi to na obtíž a bude po mně pořád něco chtít. – Teď jsem zjistila, že to je naopak, a že to je obohacující pro obě strany.

Když se mi něco nepovedlo, strašně jsem si to vyčítala i si nadávala. – Teď si prostě řeknu, že se to nepovedlo, a že se to stává.

Bála jsem se budoucnosti, věčně jsem měla obavy, že něco nezvládnu. – Teď se těším, očekávání a pozitivní naděje jsou větší než strach.

Někdy jsem měla potřebu prázdnotu zaplácnout televizí. – Teď když v televizi něco vidím, tak sleduji poselství (a mnohem radši dělám hodnotnější činnosti).

Pořád jsem se honila a bála, že nebudu stíhat, přestože jsem vždycky všechno dělala s předstihem. – Teď nespěchám, stíhám méně, ale nepropadám depkám, že jsem ještě to či ono neudělala, když je někde fronta, tak jsem nervózní, ale s vděčností ji využiju k modlitbě a rozhovoru s Pánem.

Nemusím být všude o hodinu dřív, stačí o chvilku dřív.☺

S druhými jsem se porovnávala, hodnotila jsem. – Teď mám radost, když se Bůh dotýká druhých, když je uzdravuje, když někomu skrze někoho jiného pomůže.

Připadala jsem si jako uštvaná vyplašená srna, která utíká a neví kudy a neví kam. – Teď tak prostě jdu a věřím, že On mě vede, učím se žít ve svobodě, což jsem nikdy neuměla.

Mohu někoho pustit nebo někomu na ulici uhnout, protože chci, ne proto, že si připadám horší a méněcenná.

Myslela jsem, že se musím rozdat, páchala jsem dobré skutky, ale na sílu, z pocitu povinnosti, vyčerpávalo mě to. – Teď dávám méně, ale s láskou, takže ve výsledku více.

Nemusím se udřít, připouštím svou potřebu odpočívat.

Měla jsem úzkost z řízení, když jsem výjimečně řídila, tak jsem byla v šíleném napětí. – Dnes jsem poprvé sedla do velkého auta, kterého jsem se měsíce bála, a řízení šlo úžasně, zpívala jsem si při tom chvály a mám naději, že časem budu jezdit i sama, bez „navigátora“.☺

Těším se na setkání s Ním (to jsem tedy taky dřív měla, ale teď je to mnohem intenzivnější) v eucharistii, chválách, večer před usnutím, a je to vysoce návykové.☺

Postupně vidím, že to, co se mi v životě dělo, i když to nebylo vždy pozitivní, a někdy dokonce brutálně negativní, měl Pán ve svých rukách a ještě daleko než se mi to stalo, připravoval plán na mou záchranu. Uvědomila jsem si, že Bůh mě měl před tím stejně rád jako teď, ale že jsem nedokázala vnímat Jeho lásku, protože jsem o Něm měla hodně pokřivenou představu. A tak bych to zhodnotila tak, že Bůh – Tatínek – se už na to nemohl dívat, a tak mi poslal do cesty Otcovo srdce.

A ještě drobný dodatek: Celému tomuto předcházely moje dvě intenzivní přání – loni na Štědrý den jsem si od Ježíše přála „dáreček“ – abych dokázala cítit, že mě Bůh miluje, a abych si tu lásku nenechávala pro sebe. Toto přání jsem podruhé vyslovila ještě v lednu a únoru, jako mou intenci v modlitbě živého růžence, do kterého jsem se v lednu zapojila. 

Katka