Close

11. decembra 2017

Markéta

pexels-photo-247195

Chtěla bych se podělit o jedno malé svědectví. Po absolvování semináře Otcovo srdce jsem si všimla, že když se octnu ve skupině lidí (např. s kamarády nebo kolegy z práce v hospodě) a třeba se stane, že se ostatní baví spíš po dvojicích nebo mezi sebou, a se mnou moc ne, tak i přesto se cítím být stále součástí dané skupiny a nepřipadám si osamělá. Dříve se mi stávalo, že jsem byla přesvědčená, že abych byla považována za součást nějakého setkání, tak se musím aktivně zapojit, nějak na sebe upozornit, být výrazná. Jinak jsem měla pocity méněcennosti, odcizení, osamělosti.

Nyní i takováto situace pro mě nezačíná být automaticky nepříjemná a vlastně mám dojem, že k těmto situacím ani tolik nedochází. Stačí se účastnit, poslouchat, usmívat se, poptat se sousedů na nějaké drobnosti. A když se přece jen dojdu k názoru, že už jsem unavená, je pozdě atd., tak se prostě omluvit, rozloučit a odejít.

Může se stát, že ke změně došlo v souvislosti s něčím jiným, nebo že se to časem zase vrátí do předchozího stavu, to nevím. Ale zatím to „funguje“ a mě to pomáhá cítit se svobodněji s ostatními lidmi. Díky, Otče.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *