Close

25. júla 2017

Pavla

Vyrůstala jsem ve věřící katolické rodině. Měla jsem tátu i mámu, kteří mne měli rádi. Přesto jsem citově strádala, protože rodiče mi naplňovali především mé biologické a hmotné potřeby, ale mé osamělé a zraněné srdce nedokázali ošetřit. Především proto, že jsem se uzavřela do sebe se svým vnitřním prožíváním, mými bolestmi a strachy a nikomu jsem se nesvěřovala. Hlavně abych mamince nepřidělávala více starostí. Na základní škole jsem zažívala nepřijetí od některých spolužáků kvůli mé víře. Byla jsem jediná věřící ve třídě a proto terčem posměchu. Základní i střední školu jsem absolvovala za komunistického režimu. Značné rány jsem utržila především v období mého dospívání. Táta byl přísný až despotický, často se hněval a křičel na nás děti i na maminku a vyžadoval absolutní poslušnost a dokonale odvedenou práci. O všem rozhodoval. A já měla z něho velký strach. Domov pro mne nebyl místem bezpečí a lásky. Táta nedokázal nám dětem ani mamince projevovat lásku. Všichni jsme tím trpěli. Až o hodně později jsem pochopila, že táta byl sám zraněný a nedokázal odpustit komunistům, kteří perzekuovali jeho rodinu i jeho samotného. Neměl nám z čeho dávat.

Když mi bylo 24 let, to už jsem byla vdaná a čekala své první dítě, táta náhle zemřel. Nestihla jsem se s ním rozloučit, ani nic vyříkat. Moc jsem netruchlila. Byla jsem ráda, že v mém životě konečně nastane vytoužený klid a pokoj. Udělala jsem tlustou čáru za mým dosavadním životem, všechnu bolest a trápení jsem pohřbila hluboko do sebe. Nic jsem tím ale nevyřešila. Měla jsem výčitky svědomí, že jako vzorná katolička nectím svého tátu a nemám ho ráda. Velmi jsem tím trpěla. Protože jsem se za to styděla, s nikým jsem o tom nemluvila. Ovšem začala jsem mít zdravotní problémy psychosomatického rázu a problémy ve vztazích s lidmi i s manželem.

Až po deseti letech mi Bůh dal poznat, že mým problémem je mé dětství, konkrétně těžký nevyřešený vztah s tátou. V té době jsem byla už čtyři roky obrácená –  tzn. osobně jsem se setkala s Boží Láskou a Boha postavila na první místo v mém životě. Ale dalších více jak deset let trvalo uzdravování mých dětských zranění a hlavně jsem potřebovala odpustit svému otci, ze kterého jsem měla stále strach, i když už deset let nežil. Díky Bohu – ke smíření a odpuštění tátovi došlo. Rány v srdci ale stále zůstávaly a problémy ve vztazích s lidmi také…. I když menšího rázu.

Proto jsem se rozhodla jet na seminář Otcovo srdce, abych „poléčila“ mou zraněnou duši. Pozvala jsem i manžela, abych se necítila tak sama mezi cizími lidmi a ještě v cizí republice. Když jsme druhý den měli přijít k někomu z modlitebního týmu pro objetí Boha Otce, šla jsem k hlavnímu přednášejícímu – Robertovi. Potřebovala jsem první prožít objetí svého vlastního táty – než jsem byla schopná přijmout objetí Boha Otce. Mnoho slz odplavovalo bolesti a strachy z mé minulosti.

Nejdůležitější byl pro mne čtvrtý den obnovy. V té době jsem už odpustila všem, kdo se mi ještě v mysli vybavovali a kde jsem stále cítila neodpuštění. V modlitbě jsem tyto lidi odevzdala Bohu. V ten důležitý den jsme se měli v modlitbě ptát Ducha Svatého, jaké jsou naše útěchy v životě – neboli naše závislosti a zkoumat, kde je jejich kořen. Šla jsem za jednou paní, jmenovala se Ľubica, která se za mne modlila a které jsem řekla, že mou útěchou jsou lidé a nezdravé vztahy s nimi. Byla jsem závislá na přijetí lidí, protože mne v srdci ovládal strach z osamělosti a z nepřijetí. Když jsem měla problém nebo strach, běžela jsem první za lidmi, ne za Bohem. Stala jsem se otrokem lidí, i sama jsem si „ušila“ na sebe bič. Zapsala jsem si v dětství do srdce pravidla: Když budeš výkonná, perfektní, potřebná, každému splníš, co si přeje – budeš přijatá, budou tě mít rádi a nikdy nebudeš sama…. Ale nefungovalo to…. Problémů s lidmi, i sama se sebou, jsem měla spoustu. Neměla jsem ráda sama sebe.

Ľubica mi řekla, že Boží Láska musí přejít z mé hlavy do srdce a vedla mne do modlitby v představivosti. Měla jsem si představit nějaké hezké místo, kde bych se cítila dobře. Já si představila krásnou zahradu a sebe sedící na lavičce. Nechtěla jsem být sama, tak jsem pozvala Ježíše (k Němu už jsem měla důvěru). Seděl vedle mne. Ľubica se mne ptala – co mi Ježíš říká. Odpověděla jsem: „Nic! Nic neříká, nic nedělá, nic necítím. Prostě jen tak tam sedí!!!!! – Co mám dělat???“ Řekla mi, ať jdu do kapličky, ať si znovu vybavím to místo a Ježíše na lavičce a zeptám se Ho, jak moc mne miluje. Tak jsem to udělala. Po mé otázce mne Ježíš s láskou objal a já cítila velký pokoj v mém srdci. Poté přišel na lavičku i Bůh Otec, taktéž mne s láskou objal a tak jsme tam v lásce seděli všichni tři. A já už nic jiného nepotřebovala. Necelou hodinu jsem prožívala v kapli tu vnitřní radost a pokoj ze setkání s Bohem Otcem a Ježíšem. Toto byl zlomový okamžik semináře. Jako bych se podruhé duchovně narodila. Můj „anděl z nebe“ – Ľubica – mi řekla, ať se každý den v tichu setkávám s Bohem, že mne povede a že se budu do Něj stále více zamilovávat. To bylo nejdůležitější poselství pro mne. Už jsem věděla, jak dále kráčet s Bohem.

Uvědomila jsem si, že potřebuji sestoupit do hlubin své duše a nenechat se převálcovat hlukem světa a starostmi o mou rodinu a práci. Prosila jsem Boha Otce, ať už nikdy ode mne neodchází, ať je zase na té lavičce, až k Němu přijdu. A On tam byl a je stále, když já si na Něj udělám čas. Pocítila jsem velkou svobodu. Po semináři je to pár dní a já vnímám, že se dívám na lidi a různé skutečnosti jinýma očima. Pohledem milujícího táty, který miluje své děti. Více vnímám ten tichý Boží hlas uvnitř mého srdce.

Děkuji celému týmu Otcova srdce za službu, mému manželovi, že jel se mnou, a hlavně mému nebeskému Tatínkovi za uzdravení mého srdce.

Táto – děkuji!

 

                                                                                                                      Pavla